Ruské postřehy versus úvahy eurounionistické. Aneb ČR nemusí být kolonií nikoho.

Po krátké návštěvě severozápadní části Ruska mám několik (snad) zajímavých postřehů. A třeba i podnětů k přemýšlení.

Rusko pro mne kdysi bylo nepřítelem (okupace ČR od roku 1968), posléze divočinou nevhodnou k návštěvě (od sametovky do nástupu Putina), potom bílým místem na mapě a po mohutné protiruské kampani z posledních let zemí vhodnou k návštěvě. Propaganda na mne má totiž přesně opačný vliv než je zamýšleno. A pokud na mě zlé Rusko vykukuje už i ledničky, když si beru láhev vína, začínám přemýšlet, kdo má zájem na tom, abych nevykolejil z oficiální linie nenávisti/lásky k tomu nebo onomu. Takže jsem se vydal na krátkou návštěvu (kdyby to tam bylo opravdu tak strašné, abych trpěl co nejkratší dobu) severozápadního Ruska. I když to možná není na první pohled vidět, nerad píšu, takže se pokusím stručně shrnout moje postřehy:

• V Rusku je všechno velké, dlouhé, široké, vysoké nebo rozlehlé. Koncerty nebo vystoupení se jedou v kuse bez přestávky, vzdálenosti mezi čímkoliv jsou na Středoevropana skoro obludné, muzea až únavná, plavba na lodi s prohlídkou Petrohradu nekonečná.
• Lidé jsou příjemní, mají rádi Čechy (myšleno jako národnost) i když jsou silní patrioti. Většinou mají rádi motorky, na které s úsměvem mávají.
• Většina Rusů hovoří pouze rusky. Dle nich je to zřejmě světový jazyk, tak proč se učit něco dalšího, že?
• Přes byrokratickou mašinérii na hranicích jsou ruští celníci příjemní a snaží se člověku pomoct. Naopak problém byl na Estonské hranici, kvůli tomu, že jim databáze hlásila nějaký problém s registrací mojí motorky a opravdu velký problém byl při opětovném vstupu do EU na Lotyšské hranici, kde se snad závodí v byrokracii a arogantním přístupu.
• Řidiči v Rusku jezdí jako čuňata, dle našich médií je to tam silničními piráty přecpáno. Dá se na to zvyknout a přizpůsobit. Člověka to tak nějak nutí být stále ve střehu. Složení automobilového parku je podobné jako u nás, dokonce luxusních automobilů je vidět trochu víc než v ČR. Benzín se pohybuje kolem 40 rublů, což je zhruba €0,5, tedy kolem 13-14 Kč/litr (červen 2016). Silnice 1. třídy poměrně dobré (rozhodně lepší než naše D1), silnice nižších tříd všehochuť - od kvalitního povrchu, přes hodně rozbitý asfalt, až po šotolinu.
• Ekonomicky jsou na tom lidé podobně jako v ČR. Ač oficiální statistiky hovoří o nižší kupní síle Rusů, kolem velkých měst to tak určitě nevypadá. Venkov je určitě chudší, ale opět se nezdá, že by lidé neměli co jíst. Charakterizoval bych to výrazem rozvinutý kapitalismus ;-).
• Rusko žije tradicemi a historií, zejména vítězstvím nad fašouny a nácky ve WW II. Vojáky, kteří se světové války účastnili považují za hrdiny a vzhlížejí k nim s náležitou úctou.

Celkově ve mě Rusko i jeho lidé zanechali poměrně dobrý pocit. Necítil jsem nikde žádnou zášť ani velkomocenské chování nebo uvažování. Většinou se vztah k Čechům nesl ve smyslu "My jsme hrdí Rusi a je v pořádku, že jsi hrdý Čech. Je v pořádku kopat za svoji zemi a svoji rodinu a je rovněž v pořádku, abychom si pomáhali.".

Úvaha odvážná, euroskeptická a nerusofilní

Celkově mě deprimuje snaha našich "elit", kdy je třeba neustále vytvářet nepřátele. Za bolševiků to byli ti na Západě, teď jsou to ti v Rusku. A to jenom proto, že se někdo mocný rozhodl, že to tak bude. Strašení tím, že když nebudeme patřit do eurosocialistického spolku, spolkne nás Rusko je hodně hysterické. I když netvrdím, že se to nemůže stát a byl bych první, kdo by šel naši republiku proti invazi jako v šedesátém osmém bránit.  Ale z Rusů jsem špatný pocit prostě neměl (možná po delším pobytu bych názor změnil, ale kdo ví). Myslím si, že i když možnost opětovného Ruského vlivu u nás existuje, rozhodně stojí za to, zkusit býti opět suverénním státem. Státem, který nebude skákat tak, jak píská diktátor ať už z východu nebo ze západu. Rozhodně je současná EU natolik neobolševická, že se i to proklínané Rusko může jít zahrabat. A jak nám EU už několikrát předvedla, je to totálně nereformovatelný spolek marxistických diktátorů s plnou hubou demokracie, ale praktikami stalinistickými, pouze v light verzi. Popravdě řečeno, nechci patřit ani pod Rusko ani pod diktát EU. Chci si o svém životě rozhodovat sám, bez "osvícených elit" i bez diktátorů, kteří mají pocit, že nejlépe vědí, jak bych měl žít. Cíl je to velký a nelehký, ale stojí za to, se o něj snažit.