Být imigrant z Iráku, taky uteču zpět! (zpověď virtuálního "uprchlíka")

Nedivím se, že naši, cestovkou Generace 21 importovaní, Iráčtí chráněnci utíkají zpět domů. Kdybych byl v jejich kůži, taky bych zdrhal.

Pokud se vcítím do jejich situace a představím si, jak to všechno funguje, válečné hrůzy Iráku jsou nic v porovnání s životem v Česku. Takže takový běžný den:

• Všední den. Brzy ráno (kolem desáté hodiny) se probudím a kouknu z okna. Venku sychravo, na teploměru arktická teplota (pod 10°C), ulice prázdné, všichni se někde před námi schovávají.
• Jeden ze sluhů nám rozdá obálky s místními penězi. Když zjistím, že si za předané peníze mohu koupit sotva tucet kartónů cigaret, zajímám se, kolik dostaneme zítra. To jen abych věděl, kolik budu moct poslat kamarádům domů do Iráku. Zítra prý nedostaneme nic, že je to jakési "kapesné" na celý měsíc! Zrada! To má být ta země zaslíbená, strdím oplývající?
• Pustím televizi. Na obrazovce právě něco povídá divná osoba s velmi řídkým vlasovým porostem, vlhkýma očima za vpravdě intelektuálskými brýlemi. Ač mu nerozumím ani slovo, tón jeho řeči mě během pár minut uspí, takže si musím ještě hodinu zdřímnout.
• Když se probudím, je čas k obědu. Jídla jsou podivná. Skopové nepodávají, ovoce není čerstvě utržené ze stromu, jako přílohu podávají divná bílá kolečka. To bych doma nedal ani psovi.
• Když si po obědě zdřímnu, po probuzení pustím televizi. Tam nějaký podivných chlap, co má tón hlasu jako některé z našich koz, povídá lidem sedícím v lavicích jako v kostele něco řečí, která je podobná češtině, ale pořád do toho motá slova jiného kmene. Takže mě z toho jeho mečení začne po chvíli bolet hlava a musím si jít zdřímnout.
• Po probuzení už je tma (mám pocit, že tma je tady vlastně pořád). Jdu se projít ven, ale protože je tam už zase arktická zima (pod 10°C), po několika krocích se otočím a vrácím se do tepla.
• Stejně už je čas k večeři. Večeři jsme si vyjednali dle našich požadavků. Ale oni podle našeho vařit neumí, tak je to hnusné. Sice nám říkali, ať si jdeme uvařit sami, že nám vše zabezpečí, ale přece nebude dělat práci za přidělené sluhy, ne?
• Po večeři jdu trávit opět k televizi. Dávají něco jako naše zprávy. Až na to, že ženy tam chodí v krátkých šatech (jak odporné!) a ty odpudivé dokonce  bez závoje! Navíc jedna taková bez závoje nařizuje firmám (nechal jsem si přeložit od sluhy), jak mají zaměstnávat svoje lidi, kterým dávají práci. Tohle je fakt národ recesistů, kteří jdou přes čáru. Co kdyby někdo vzal to žvanění pomatené a odporné osoby vážně? Taková firma by u nás nepřežila ani týden.
• Ale to nejhorší nastává po zprávách. Zůstávám sedět u televize, protože co jiného dělat, že? Na jednom programu běží něco o nemocnici, zřejmě místní provenience. I když nerozumím ani slovo, jen přihlouplé výrazy herců a nulový děj mě přinutí přepnout televizi (mimochodem na naše poměry velice malou) na jiný program. Tam chvíli sleduji program, který má s tím předchozím zcela jistě spoustu společného, jen tam hrají trochu jiní herci. Ptám se sluhy zda-li tento program brzy skončí a ten se vyjadřuje, že neví kolik to má dílů a jestli vůbec někdy bude konec. A já myslel, že to za hodinu definitivně skončí, jako každý špatný film, a bude pokoj. A ono to má více dílů! Dokonce tolik, že místní sluhové nevědí kolik! Ani dopočítat se nemohou.
• Zhnusen odcházím od televize a chci, aby mi sluha sbalil věci, protože zítra chci odjet z tohoto chudobince do Německa. Sluha odmítá. Když se ho pokusím přetáhnout opaskem, dokonce se brání! U nás by dostal rákoskou na holá chodidla. No nic, jdu si balit sám.

Zlatá válka v Iráku! Raději budu denně riskovat život ve válečných útrapách, než žít v takové podivné nehostinné zemi. Nechápu jejich údajný "smysl pro humor". Nechápu, proč ženy smějí rozhodovat o svém osudu. Nechápu, jak zde mohou lidé vyžít s 12 kartony cigaret na měsíc. Nechápu proč bych měl pracovat, abych dostával peníze za které si koupím jen o několik kartonů víc. Nechápu, proč tu stojí benzín 4x víc než u nás  Nechápu, proč v televizi dávají pořady, jejichž sledování navozuje demenci. Nechápu, jak může diktátora země dělat člověk s charizmatem rohožky v supermarketu, jehož by můj dvanáctiletý syn přerazil soplíkem. Nechápu proč se lidem o peníze stará někdo, kdo místo chování jako chlap mečí jako koza. A dle toho co mi přeložili sluhové, obhajoval svoje zlodějiny tím, že ostatní kradou taky. U nás by už byl bez hlavy. Nebo aspoň bez ruky. Nechápu, proč se sem ostatní lidi od nás hrnou, když tu člověk nedostane nový dům. Natožpak  plný služebných nebo černých otroků, jak nám slibovali! Nechápu jak někde může být taková zima!

To raději smrt ve válečné vřavě, než trpět na takovém odporném místě.